 |
Performativní obrat, jakožto změna filozofického a metodologického paradigmatu směřující od díla (artefaktu) k procesualitě, se na poli umění vyskytuje již od 60. let minulého století, v oborech sociálně a kulturně vědních pak především od let 90. (popřípadě od začátku nového tisíciletí). V současném českém a slovenském prostředí se konceptem performativity zabývají badatelé napříč humanitními a sociálně-vědními disciplínami, stejně tak i umělci, a to i přesto, že neexistuje jednotná terminologie ani jednotný performativní diskurz. Jelikož v tuzemsku doposud neproběhla žádná komplexní diskuse nad konceptem performativity, rozhodli jsme se k tématu uspořádat setkání odborníků napříč sociálními a humanitními obory a profesionálů z umělecké praxe. Ti by měli ve vzájemné diskuzi a diskuzi s obecenstvem představit, jakým způsobem koncept performativity/performance ve svém výzkumu používají a jak rozumí klíčovým pojmům z oblasti performativních studií. PROGRAM
14:30 Část III: moderuje Tomáš Kubart |
| Alice Koubová (Filosofický ústav AV ČR): PERFORMATIVNÍ OBRAT VE FILOSOFII Ačkoliv se performativní obrat rodí v rámci filosofické reflexe, a ačkoliv existuje mnoho slavných filosofických proklamací na toto téma (medium is message, subject is dead, perception is expression, identity is performative), představa filosofie, která nebude pouze „o“ performanci, ale s performancí se v nějakém smyslu „zaplete“, je dosud otázkou nedořešenou. Ve svém příspěvku bych ráda shrnula, v čem spočívají překážky performativního obratu pro filosofickou resentimentální pozici, a zároveň předvedu, za jakých podmínek umožňuje performativní obrat filosofii zbavit se jejích tradičních fetišů ve prospěch postoje specificky etického, který je možno označit za „ludický“, či „netragický“. Netragické myšlení z druhé pozice se vyhýbá jak principům diskurzivní dominance, tak principům charakterizujícím společnosti spektáklu. |
Milan Zvada Príspevok je autorskou reflexiou praktickej výučby anglického jazyka a prekladu na umeleckej škole v kontexte tém a terminológie z akademického odboru Performance studies. Venuje sa úskaliam jazykového a kultúrneho prekladu pri analýze inokultúrnych divadelných tradícií a aplikácii konceptu „performance“ vo vzťahu k divadlu, kultúrnej antropológii a iným humanitným vedám. Príspevok je kritikou „etnocentrizmu“ akademických prístupov v česko-slovenskom umeleckom kontexte na úkor všeobecného rozhľadu poslucháčov vysokých škôl. Príspevok poukazuje na potenciál výučby predmetov v anglickom jazyku s cieľom rozvíjať schopnosť poslucháčov objavovať, analyzovať a interpretovať inokultúrne ideové koncepty a nachádzať súvislosti pri ich uplatnení vo vlastnom tvorivom procese a osobnostnom rozvoji. |
|
|
Csaba Szalo Katedra sociologie (Masarykova univerzita v Brně): Kulturní sociologie formuluje teoretický model historického působení významů. Podobně k nejrůznějším formám sociálního jednání také významy přinášejí do světa změnu. V mém příspěvku nastíním konceptuální transformace, které se odehrály v posledních dekádách na poli kulturní sociologie. Prostřednictvím rekonstrukce různých fází konceptuální proměny se soustředím na tři tématické okruhy. Jsou to: sémantické struktury významů, pragmatika sociálních představení a performativita ikonických objektů. |
Tomáš Ruller (Ateliér performance, FaVU VUT Brno) |
|
|
Při zkoumání liturgie v rámci liturgické vědy dodnes dominují přístupy nahlížející liturgii především textuálně, zaměřené na liturgické texty, případně na teologické obsahy. Liturgie jako rituální aktivita a performativní dimenze liturgie byla dlouho opomíjena. Příspěvek bude zaměřen na přístup k liturgii jako performanci, objevující se v posledních desetiletích rámci liturgické vědy vlivem rituals studies. |
Přednáška bude zaměřena na konkrétní případy historických paralel mezi divadlem a výtvarným uměním po performativním obratu v 60. letech minulého století. Otázka zní: Zda existují rozdíly mezi interpretací termínu performance (performance art) ve výtvarném a divadelním kontextu, pro něž by byla perfomance (performance art) výlučně záležitostí historie výtvarného umění, anebo lze koncept performance (performance art) považovat za společný „výchozí“ termín pro divadlo a historii výtvarného umění. |
|
|
Divadelní teoretička a historička Erika Fischer –Lichte ve své monografii Estetika performativity definuje dva základní typy performativních těl: tělo fenomenální a tělo sémiotické. Jejich vzájemná korelace pak v performanci spolu s dalšími typy materiálnosti (jako prostorovost, zvukovost a časovost) utváří specifický význam, sledovaný diváky na dvou úrovních: v úrovni prézentnosti (formované fenomenálním tělem) a reprezentace (formované tělem sémiotickým). Nastíněný koncept konstituování významu aplikuji na performance sokolského hnutí, jejichž prostřednictvím byla v tělech a těly aktérů a diváků utvářena národní identita. Jakou funkci při tvorbě významu takových událostí zastávalo především fenomenální tělo, bude stěžejní otázkou příspěvku. |
 |
